CSWU
MENU
starwars
FB

RECENZE: Star Wars: Bloodline

17. 06. 2016 Přidal CSWU komentářů

Dlouhé období míru v galaxii trvající téměř čtvrt století má první vážné trhliny. Alespoň tak to cítí senátorka Leia Organa, významná politička v Nové republice. Může za to především rozštěpení senátu na dvě nesmiřitelné frakce, Centristy a Populisty. Řešení se může skrývat ve vytvoření pozice prvního senátora, který by politické rozbroje dokázal ukočírovat. Leia, bývalá alderaanská princezna a pokrevní dcera Dartha Vadera váhá, zda na tuto funkci aspirovat, nástrahy do cesty jí totiž kladou zločinečtí bossové, zrádní politici i přívrženci dávno zaniklého Impéria.

Román Star Wars: Bloodline, který napsala spisovatelka Claudia Gray, se odehrává šest let před Epizodou VII: Síla se probouzí a soustředí se na princeznu Leiu Organu v době, kdy působila v Galaktickém senátu Nové republiky. Řada prvků příběhu této knihy byla ustanovena již před a v době tvorby sedmé epizody a několika nápady do této knihy přispěl i Rian Johnson, režisér a scenárista připravované filmové Epizody VIII. Hlavní linie příběhu měla být původně vyprávěna formou krátkého animovaného filmu Scandal of Blood, nakonec však bylo rozhodnuto o zpracování do knižní podoby. Jak se kniha povedla, se dočtete v naší recenzi.

 

Hodnocení Pavla Klimeše:

Když nás všechny loni překvapila autorka Claudia Gray svou knihou Ztracené hvězdy (všem silně doporučuji k přečtení – vyšla i v češtině!), další knihu jsem vyhlížel s velkými nadějemi. I tak ve mně však pořád doutnala jiskřička pochyb, protože kniha neměla být zaměřena na nikoho jiného, než princeznu Leiu. Ne, že bych nevěřil, že Gray takto důležitou postavu zvládne, ale přece jen hrdinové Ztracených hvězd byli oba zcela nové charaktery, které si autorka utvořila k obrazu svému. Navíc nepříliš početná díla, kde hrála Leia hlavní roli, se povětšinou nesetkávala s vlídným přijetím fanoušků. Z posledních let lze vzpomenout například Razor’s Edge od Marthy Wells, jeden z posledních románů před rebootem kánonu Star Wars (a ustanovením Legends), který byl produktem generičnosti a nezábavnosti mnoha děl z té doby, ale svou porci kritiky schytala i kanonická komiksová minisérie Princess Leia od Marvelu.

K jedněm z největších výtek, které jsem k sedmé filmové epizodě měl, byla přílišná opatrnost a absence vysvětlení kontextu galaktické politické situace. Nikdy jsme se ve filmu pořádně nedozvěděli, jak a proč došlo ke vzniku Odboje a jaký byl vztah této organizace k Nové republice, ani co stálo za zrodem Prvního řádu. Právě to je jedním z cílů této knihy a snaha odpovědět na tyto otázky formou jinou než encyklopedickým zápisem je velmi vítaná. Na druhou stranu reálií, které si zaslouží vysvětlení, je mnohem více a román všechny ani obsáhnout nemůže. Má další obava tedy pramenila z toho, zda to po vzoru některých starých románů z Legends jen nezanese do příběhu další zmatek.     

S ulehčením mohu konstatovat, že k žádné katastrofě nedošlo a Claudii Gray se skutečně povedlo napsat výborný román zaměřený právě na Leiu. Při jeho čtení nemáme nejmenší pochyb, že toto je opravdu Leia, která byla jednou z nejmladších členů Imperiálního senátu i Leia, která uškrtila gangstera Jabbu Hutta vlastním řetězem otrokyně. Je vtipná, inteligentní, nemá daleko k činům a přitom si zachovává důstojnost i v těch největších politických skandálech. Pokud jste již slyšeli, co je oním skandálem v této knize (přece jen to upoutávky na knihu celkem dost prozradily, ale my to zde v recenzi psát nebudeme), jistě vás napadne otázka, jak byl tento důležitý aspekt příběhu ságy vyřešen v Legends. To je téma na samostatný článek, ale zde jen řeknu, že v tehdejším expandovaném universu to uspokojivě (tedy jakkoli přímo) vyřešené nebylo a nejméně v jednom případě se to stalo předmětem rozporu v kontinuitě románů.

Jelikož je román hlavně o Leie, ostatní důležité postavy jako Han a Luke (i mladý Ben Solo) se příběhem pouze párkrát mihnou, či jsou jen letmo zmíněny. Jedinou předem známou postavou, která má v této knize zaručenou úlohu, je C-3PO, který je taktéž vykreslený k mé spokojenosti. Kromě toho je tedy na zcela nových postavách, aby Leie pomohly proplout dějem. Nové postavy jsou velmi propracované a silné. Jako prvního bych jmenoval zástupce opačné frakce senátu, než je Leia, kterým je senátor Ransolm Casterfo, jenž si svým charismatem získává celé pasáže jen pro sebe a je to důstojný protipól samotné Organy. Casterfo, jehož vzhled Claudia Gray připodobnila k herci Tomu Hiddlestonovi (ano, Loki z Avengers!) je alespoň za mě doposud jednou z nejzajímavějších postav, které nový kánon přinesl.

Dále je zde Greer Sonnel, poněkud ustaraná bývalá závodní pilotka a nyní Leiina asistentka. Greer byla představena o něco dříve v povídce Scorched, která vyšla v magazínu Star Wars Insider. Další členkou Leiiny delegace je Korr Sella (mihla se ve filmu na dvě sekundy před zničením planety Hosnian Prime), která je zde teprve šestnáctiletou stážistkou a mladý pilot Joph Seastriker, sršící (někdy až naivním) nadšením. Mimochodem Jopha si autorka představovala s tváří Joshe Hutchersona (Peeta Mellark z filmové série Hunger Games). Jinou postavou ze senátu je pak zdánlivě povrchní politička Carise Sindian (v představě autorky herečka Jamie Chung).

Kromě toho zde máme i řadu dalších postav jako senátor Tai-Lin Garr (toho autorka viděla jako Kena Watanabeho), loneranská senátorka Varish Vicly, niktoský gangster Rinnrivin Di (možná vzdálený příbuzný mistra Jedi Ima-Guna Die z Klonových válek?) či doktorka Harter Kalonia (známá z Epizody VII svým „flirtem“ s Chewbaccou; a poprvé je zde označena svým rodným jménem). Narážek na ostatní díla tu není sice mnoho, ale potěší. Autorka zahrnula třeba postavu twi’leckého pilota Yendora ze svých Ztracených hvězd, ale zmíněna je i jedna důležitá postava ze série Servants of the Empire, dále hrdina onderonského povstání ze seriálu Klonové války Saw Gerrera a letmo i události z komiksového crossoveru Vader Down. Každopádně je třeba zajímavé vidět, jak vypadal Hosnian Prime (i Senát), než ho o šest let později zničí základna Hvězdovrah.  

Zatím tu o knize padla pouze samá pozitiva a je tomu bezmála tak, třebaže několik málo pasáží mi přišlo méně poutavých a některé kličky příběhu mi místy připadaly až trošičku předvídatelné. Ačkoli kniha obsahuje i několik akčních momentů, jádro románu tkví v exkurzi do psychologie postavy princezny Leiy a také v politických intrikách. Ty jsou zde zdůrazněny do té míry, že lze román označit za politický thriller. To je za mě jen dobře. Osobně politiku ve Star Wars miluji a líbil se mi i nejznámější politický thriller v Legends – Háv klamu od Jamese Lucena z období krátce před Epizodou I. Nicméně plně chápu i ty, kterým se politický aspekt Hvězdných válek nelíbí, či se v něm neorientují. Právě ti si z románu asi odnesou o něco méně (ale zase asi mnohem více než z Hávu klamu).

Jiná věc je, že ačkoli román přináší skutečně mnoho odpovědí na otázky, rozhodně nejsou všechny a ani vlastně nemohou být, protože s odhalením některých aspektů se prostě počítá až do Epizod VIII a IX (tím také ale později možná některé aspekty této knihy pozbydou na zajímavosti, protože už nebudou tajemné). Na druhou stranu některé věci, které bychom i z hlediska žánru považovali za samozřejmé, se zde překvapivě prostě nedozvíme. Třeba hned to, který sektor vlastně Leia v senátu zastupuje (s přihlédnutím ke komiksu Princess Leia by možná šlo dedukovat, že jde o „Nový Alderaan“, ale řečeno to zde není) nebo kdo je vlastně v době této knihy ve funkci kancléře (třebaže je několikrát zdůrazněno, že tato funkce je již pouze formální a nemá reálný význam).

Podobných nejasností je však pouze minimum a dá se určitě říci, že kniha spíše odhaluje, než pokládá další otázky. Některá odhalení jsou zde přímo popsána, některá pouze naznačena a některá lze vydedukovat z faktu, že se kniha odehrává šest let před Epizodou VII. Při uvážení tohoto faktu je nasnadě, že období těchto (pouhých) šesti let bude právě ten čas, který nás bude zajímat nejvíce (aspoň tedy mě). To je pro spoustu lidí velmi překvapivá informace, protože u řady událostí se předpokládalo, že by se měly odehrát dříve. To však s kvalitami této knihy jako takové příliš nesouvisí.

(Mimochodem, srovnání s výše zmíněným románem Háv klamu je v tomto kontextu velice na místě. Lucenův politický thriller vznikl před Epizodou II (nicméně Luceno dostal některé reálie filmu Klony útočí k dispozici a do knihy je zahrnul) a nemohl tedy obsahovat veškeré aspekty, odhalené v epizodách II a III. Až o mnoho let později vyšel jakýsi „upgrade“ tohoto románu, Darth Plagueis (také od Lucena), který v rámci mnohem rozsáhlejšího časosběrného příběhu přinesl i jiný pohled na děj Hávu klamu v kompletních souvislostech ságy (ač dnes již povětšinou nekanonických). Chci tím říci, že bude velmi zajímavé, pokud se Lucasfilm rozhodne po Epizodě IX vydat další takový románový „upgrade“ třeba zaměřený na nejvyššího vůdce Snokea. ;-) .)

Závěrem lze říci, že to Claudia Gray znovu dokázala a napsala zábavný román, který je zároveň politickým thrillerem a zároveň důležitou kapitolou v životě jedné z ústředních postav ságy Star Wars. Princezna Leia je zde zpracována velice pěkně (a konečně správně!) a v kontextu odhalování střípků o událostech klíčových pro sequelovou trilogii se jedná o velmi uspokojivou četbu. Je to kniha, kterou bych doporučil téměř každému fanouškovi Star Wars (i nakladatelství Egmont k vydání v češtině :-) ). Nedostatky by se zcela určitě najít daly, ale pouze v kontextu osobního vkusu. Rozhodně jde o jeden z nejlepších románů nového kánonu.  

90 %

 

Hodnocení Jiřího Budinského:

První román, který skutečně uvozuje do kontextu Epizody VII, Claudia Gray, princezna Leia, geniální plakáty celkem spoilerující jedno velké odhalení (pro obyvatele galaxie). Všechny ingredience pro fantastickou knihu byly na místě a… povedlo se to přesně podle očekávání! Nestává se tak často, že kniha dostojí hypu okolo ní (ano, dívám se na tebe, Chucku Wendigu s Aftermath), o to raději jsem byl, když už po nějakých 50 stránkách jsem se dostal do fáze, kdy jsem se nemohl dočkat další cesty metrem, kde ukrojím pěkných pár stránek.

Claudia Gray má poměrně prostý styl psaní, který ovšem vyvažuje údernosti a skvělým tempem. Možná i proto se tak dobře čte i lidem, co nejsou rodilí mluvčí. Postavy Claudie Gray mám rád, protože jejich motivace jsou příjemně jasné a nechovají se tupě jen pro potřeby příběhu. Některé jsou nádherně jednorozměrné a slouží jako jakýsi záchytný bod vašeho dětského pohledu na SW - zkrátka jenom to dobrodružství a dobro a zlo (tady Joph Seastriker), některé jsou naopak mile komplexní a baví vás odhalovat jejich motivace, což je případ Ransolma Casterfa, který vás v knize překvapí tolikrát, že to přestanete počítat. Princezna Leia je tady napsaná skvěle. Především se mi líbí, jak autorka zapracovala Leiin vnitřní boj s rozkladem iluzí a nastupujícím cynismem, který dřív nebo později musí dostihnout snad každého politika. Zároveň ale není Leia nijak zmučená postava. Je pořád vtipná, má jasného vůdcovského ducha jako zamlada a k tomu nově přidává střízlivost a životní zkušenosti, které se pojí s jejím věkem.

Příběh knihy je vlastně relativně prostý: Začneme nějakým tím zdánlivě nesouvisejícím vyšetřováním zdánlivě bezvýznamného problému a nakonec zjistíme, jak je vše se vším propojeno a že to byli často sami hrdinové, kdo svým protivníkům dali do ruky ty nejmocnější zbraně. Bloodline je politický thriller, nečekejte žádnou vesmírnou bitvu. To může někomu přijít jako škoda, ale mně to nevadí. Raději se na nějakou fajn bitvu podívám, než si přečtu, že Republika tam má 100 lodí a ve třetině bitvy už jich má jen 38 a byla to podívaná, jakou svět neviděl… Veškerá akce, která v knize je (a není jí zas tak málo) má v sobě spíše ducha scény v Jabbově paláci - takové to klasické dobrodružství, kdy jde jen o naše hrdiny a pár nepřátel, než o nějaké masové bitvy. A funguje to skvěle.

Nejzajímavější pro mě je pak, ostatně jako vždy, další rozvoj nové kontinuity, která mi paradoxně přijde pro svou „nezajímavost” mnohem zajímavější, než ta stará. Situace, kdy se Nová republika štěpí na politické frakce, protože má už téměř 25 let mír a staré nepříjemnosti mají všichni tendenci zapomínat, mi přijde 100krát děsivější (vidím v tom totiž mnohem víc paralel s reálným světem), než když ve staré kontinuitě se objevila tak cca co 3 měsíce nová flotila nějakých zapomenutých ještěrů odhodlaných zničit vesmír…

Líbí se mi, že Luke odešel do ústraní, líbí se mi, že Han se věnuje vesmírnému závodění a žije život, který více sedí jeho osobnosti, než aby byl nějaký generál. Ano, mám rád vesmírné bitvy a Star Wars techniku, ale zároveň se mi líbí, že to vítězství nad Impériem bylo skutečné, znamenalo nastolení míru a všichni se vrátili tak nějak do civilu. Dává to původní trilogii tak nějak větší váhu.

Celkově se mi v novém kánonu líbí, jak se pracuje s odstíny šedi místo černé a bílé. Nepřítel, jehož motivy dávají smysl, kdy vidíme jeho civilní stránku (jako teď tak často v knížkách o impériu), je mnohem děsivější, než banda bubáků ve velkých lodích, kterých se dá zbavit prostou vojenskou likvidací.

Určitě by se našly drobnosti, které v knížce nebyly dokonalé, řekl bych že Lost Stars měly ještě lepší tempo, někdy je z Claudie Gray cítit až příliš velká snaha udělat nějakou popkulturní narážku, či složit poctu něčemu z dřívějška, ale nic z toho nejsou zásadní problémy.

PS: Ve svém e-booku jsem měl na konci úryvek z Aftermath: Life Debt a teprve tam jsem si uvědomil, o kolik lepší je vyprávění a styl Bloodline. Jen víc Claudií Gray a míň Chucků Wendigů!

90%

 

Hodnocení Libora Dorňáka:

Claudia Gray přichystala Star Wars pozitivním čtenářům řádné překvapení svým románem Lost Stars a laťku zjevně hodlá držet vysoko i nadále.

Kolegové z CSWU se zaměří na různé aspekty knihy, proto já se budu věnovat „reáliím“ Star Wars světa tak, jak je autorka v Bloodline představila.

Grayová prokázala schopnost ohromujícím způsobem využít reálie našeho světa a tam, kde se to hodilo, je využít jako inspiraci pro dění v předaleké galaxii. V Bloodline navíc prokázala, že je vnímavým pozorovatelem pozemských trendů a jejich uplatnění ve Star Wars dalo románu poměrně překvapivou míru realismu a uvěřitelnosti.

Grayová velmi trefně popsala společnost, která (až příliš) rychle zapomíná na minulost a zcela ztrácí jakoukoli reflexi. Podobně jako v Lost Stars opět musela pro účely románu urychlit procesy, které u nás trvaly po celé generace, na otázku několika desetiletí. Přesto může být až znepokojivě povědomé si číst, jak obyvatelé vnímají Impérium a Rebelii, jako něco vzdáleného, dávného, něco, co patří do učebnic a nemělo by narušovat pohodlný mírový život. Třešničkou na dortu je pak zmínka o imperiálním reenactmentu. Jde o pouhou víkendovou zábavou, nebo nevědomé vyjádření ideologie? Vynořuje se tak rovněž zajímavé téma vyrovnání s minulostí.

V knize se dočkáme úvah o správnosti imperiální ideologie, kterou ovšem pokazil Palpatine a Darth Vader. Mohlo však Impérium být bez těchto dvou? Se znepokojením si můžete uvědomit, že podobně laděné diskuse už po čtvrt století můžete slyšet ve svém okolí. A nejinak tomu je v Chile, (již po generace) v Německu, Jihoafrické republice, Indonésii atp. Grayová, Američanka, se dotkal něčeho, co se řada společností rozhodla raději pohřbít, skrývat či tabuizovat.

Čtenář zvyklý klouzat po povrchu událostí ve stylu expandovaného universa (Legends) si pamatuje, že otázky vyrovnávání s minulostí naši hrdinové řešívali mečem, torpédem či blasterem a může být zaskočen. Ale rozhodně nejde o samoúčelné filozofování. Grayová totiž razantně zasáhla i politické reálie nového kánonu. Expandované universum dlouho žilo z boje proti zbytkům Impéria, a když tato doba skončila, nešlo si nevšimnout bezradnosti mnoha autorů, kteří potřebovali politické pnutí, ale nemohli najít ten správný řez. A Grayová nyní přináší republikový Senát zaplněný Centristy a Populisty.

Politická situace v Nové republice mnohým připomene situaci v USA, což na straně jedné naznačuje, že naše školství ještě funguje, ale současně je to důkaz, že ne moc dobře. Jistě, Centristé a Populisté a jejich postoje odráží první desetiletí dějin USA, ale rozhlédněme se kolem – Ottawa (a Québec), Brasília, Westminster, Brusel… Grayová vnesla do Senátu skutečnou dělící linii, pozemské téma, které ve Star Wars až neskutečně funguje. Každá ze stran má navíc radikální křídlo a politologický obraz je tak završen a autorka si zaslouží aplaus. Řešení jednoduché a nejfunkčnější, s jakým nějaký autor kdy přišel.

Silná vláda, slabá vláda, komunita či stát, Grayová dokáže novorepublikovou politiku podávat srozumitelně a pochopitelně, čtenář sám může promítat své preference a Senát náhle není jen hlučným pozadím, ale živoucím místem, kde cítíte tep dějin.

Paradoxně jediné, co v celém společenskopolitickém zasazení románu vidím, jako nereálně fantastické, je míra nefunkčnosti Senátu a příkop mezi oběma stranami. Nicméně příběh takový stav potřebuje a ruku na srdce - u podobné knihy si chceme oddechnout. Nicméně věřím, že u knihy zažíval při její četbě nedobré pocity nejeden Star Wars fanoušek v USA či v Rakousku. Jsem zvědavý, jestli někdo ze stáje současných autorů najde odvahu a v některé příští knize nám představí galaxii fatálně rozdělenou ne politicky, ale osobně, tak jak to dnes vidíme v nejedné zemi.

Závěrem jen stručně ke knize jako celku – líbila se mi. Leia jako hlavní postava podle mě obstála a zaslouží si pochvalu. Fakt, že ostatní legendární figury stály, mimo příběh vůbec nevadilo, spíše naopak. Pozornost mohla být upřená jedním směrem, akční scény byly komorní, ale o to intenzivnější. Jako mínus vidím snad jen to, že o Prvním řádu, o Odboji nemluvě, jsme se dozvěděli jen velmi útržkovité informace. Snad příště…

Spolu s A New Dawn je podle mě Bloodline jasnou ukázkou, co můžeme čekat od nového kánonu – méně idealismu, více relativismu, černá a bílá k sobě dostaly řádnou porci šedivé. Před našimi hrdiny tak možná čekají větší a větší výzvy.

100 %

Komentáře